Stephen King s obľubou detailne rozoberá charaktery a vedľajšie osudy svojich postáv. V takomto „profilovaní“ skutočne vyniká. Autor týmito medailónikmi zo života svojich hrdinov skvelo dopĺňa atmosféru deja. Pochopíme, prečo postavy konajú tak, ako konajú, skamarátime sa s nimi a čo je hlavné, King ich dokáže dostať tam, kde ich potrebuje, bez toho, aby pôsobil unáhlene a nepremyslene. Je úžasné, že ja, ako čitateľ, môžem povedať, že spolu s postavami z románu dokážem prežívať ich radosť, ich smútok a ich utrpenie tak, akoby som bol sám jeden z aktérov príbehu.

     „... si skutečne myslím, že všechny nové společnosti, aspoň ty v západní kultuře, budou znova stavět na technice. Je to škoda a určitě by to nebylo nutné, ale bude to tak, protože jsme všichni lapeni. Nebudou si pamatovat (...) kam nás to dovedlo. Špinavé řeky, díra v ozónové vrstvě, atomová bomba (...). Budou si pamatovat jedině to, že jim kdysi bývalo v noci teplo, aniž jsme se příliš snažili." (str.325)

    Ak by som mal Svědectví opísať jedným slovom, povedal by som, že bolo sugestívne. Platí to hlavne pre prvú polovicu knihy, plnú bezútešných, depresívnych obrazov rozpadnutého ľudského spoločenstva. King sa hlboko ponoril do chovania a myšlienok hlavných, ale aj vedľajších postáv, ovplyvnených nezvyčajnou situáciou, ktorú si ani vo sne nepredstavovali.     

    Stephen King sa zaoberá večným bojom medzi dobrom a zlom, rozoberá tému predurčenosti osudu, uvažuje, akým spôsobom by sa uberal znovuzrodený svet a ako by sa správali ľudia vystavení extrémnej existenčnej skúške. Tieto závažné témy občas odľahčí humorom, ktorý je miestami veľmi cynický, ale dej sa zväčša nesie v ponurom duchu. Ak máte radi rozkošatené príbehy s množstvami postáv a príbehov, nevadí vám drsná postapokalypsa a trocha mysteriózna, určite po knihe Svědectví siahnite. Nedá vám dôvod na sklamanie.

    „To je prokletí lidské rasy. Společenskost. (...) Ukaž mi samotného muže nebo ženu a já ti ukážu svatého. Dej mi dva a oni se do sebe zamilují. Dej mi tři a oni vynaleznou tu úžasnou věc, které říkáme „společnost“. Dej mi čtyři a oni postaví pyramidu. Dej mi pět a oni z jednoho udělají vyvržence. Dej mi jich šest a oni vynaleznou předsudky. A když jich bude sedm, vynaleznou válku. Možná byl člověk stvořen k obrazu Božímu, ale lidská společnost byla stvořena k přesně opačnému obrazu a ten se pořád snaží prosadit.“ (s.358)

    (Viac o knihe sa dočítate v mojej recenzii na portáli medziknihami.sk)